Odešla jsem z vysoké školy, když mi zbýval půl roku do ukončení studia a rozhodla jsem se, že chci být svého druhu herečkou. Vyhrál jsem ceny na vysoké škole a cítil jsem, že bych to mohl zvládnout. (Nemohl jsem se soustředit ve škole, při všem tom zmatku s mámou a přišel jsem domů, abych jí pomohl.)

Všechno, co jsem věděl o herectví, a lidé, které jsem potkal, mi naznačovaly, že to může být drsná cesta a upřímně jsem se k smrti bál. Bylo mi pouhých 18 (začal jsem studovat v 16) a miloval jsem hrát ve všech hrách, i když jsem byl hlavní obchodní. Vždycky jsem miloval Boha, ale nikdy jsem neměl pocit, že jsem na jeho dobré straně, protože jsem byl divoký. Byl jsem vychován jeptiškami v katolické reformní škole (vzpomeňte si na píseň Billyho Joela). Ale nic z toho mi nikdy nepřipadalo skutečné. Nemohl jsem přestat myslet na celou tu věc s Bohem, nebe a peklo, celý ten kousek. V rohu místnosti byla ošklivá kytara s plastovými strunami a více než 5 vrstvami laku a já se utěšoval tím, že jsem se na ni učil hrát.

​

Uplynul nějaký čas a já jsem skončila školu a stala se modelkou plavek. Dělal jsem autosalony a tiskový model. Nemohl jsem se zbavit prázdnoty, kterou jsem cítil. Ta prázdnota toho všeho mě zaplavila. Bylo to zvláštní, ale věděl jsem, že mohu být bohatý, slavný a populární, a otevíralo se to přede mnou, ale zdálo se to prázdné. Chodil jsem se slavnými baseballovými hráči a herci a byl jsem „na cestě“… nic z toho mě neuspokojovalo. Znal jsem všechny různé filozofie humanismu, všechna světová náboženství, nikde jsem nenašel odpovědi. Říkal jsem si „musí toho být víc než tohle“.

​

Věděl jsem, že sláva a popularita byla ve skutečnosti velkým zklamáním a nebyla taková, jak se zdálo. Měl jsem vzdělání, přítele a všechny ty věci, které jsi měl mít. Díval jsem se na své velké plakáty na těchto autosalonech a pomyslel jsem si: "Měl bych být šťastný."

​

Myslím, že jsem si uvědomil, že honba za slávou sama o sobě se zdála zbytečná. Pak jsem potkal chlapa na akci v hotelu v centru St. Louis. Bylo mu pravděpodobně 70 let. Řekl mi, že se jmenuje Tony Martin. Byla jsem velmi mladá dívka a nikdy jsem o něm neslyšela a viděla jsem, že je zničený. To mě brzy naučilo, že generace procházejí a na tebe lze snadno zapomenout.

​

Všechny tyto věci mě přiměly k tomu, abych krátce nato v garáži v centru pronesl modlitbu, která změnila život: „Bože, jsi skutečný? Proč jsme tady?"

Všechny mé pokusy najít Ho až do té chvíle se ukázaly jako marné. Dokonce i jako malá 10letá dívka, která se modlila s učitelem nedělní školy, aby Ježíš přišel do mého srdce, jsem si nebyla jistá, že to kdy udělal.

​

Následující den jsem byl v posilovně a cvičil, když byl na hodině tance docela hezký, přátelský kluk a začal se mnou mluvit. Byla jsem na něj tak trochu zlá, protože jsem si myslela, že chce jen rande. Nenechal se odradit mým chováním a čekal na mě venku opřený o zábradlí s taškou na tělocvik. Odfoukl jsem kolem něj, když jsem ho slyšel říkat: "Nevím, jak ti to říct, a nemysli si, že jsem blázen, ale Bůh mi řekl, abych ti něco řekl!"

Teď to upoutalo mou pozornost…. Oněměl jsem!

Otočil jsem se a zeptal jsem se ho: "Co mi řekl?"

Odpověděl: "Řekl mi, abych ti řekl, že je skutečný a že vyslyšel tvé modlitby."

Jak ten chlap proboha věděl, že jsem se pomodlil přesně tuhle otázku???? já
spojoval Bible a křesťanství s upocenými kazateli a, upřímně řečeno, s poraženými, ale on
rozhodně nebyl propadák. Tam na parkovišti mi ukazoval písmo za písmem
a pak mě pozval do kostela (Mnohem později tam chodil Kurt Warner v dobách své největší slávy.)

​

Další den jsem si pomyslel: „Ach, to byla jen náhoda“ a v žádném případě ze mě nemohl být Ježíšův šílenec nebo „biblický buřič“, takže jsem se samozřejmě tu neděli neukázal, ale šel jsem dům přítele z vysoké školy. Docela brzy, když jsem na něj čekal, jsem si začal povídat s jeho mámou. Začala se mnou mluvit o svém vztahu s Bohem a mluvila o něm, jako by to byl její nejlepší přítel nebo tak něco. Dva lidé v řadě! Bylo to divné. Pozvala mě do stejné církve a tentokrát jsem nakonec šel. Říkal jsem si, že jednou půjdu a sundám ty lidi ze svých zad.

​

Co se stalo potom, mě ohromilo. Vešel jsem do tohoto kostela a vypadalo to spíš jako hlediště. Nikdy jsem nic podobného neviděl a všechno, co řečník řekl, mi hluboce promlouvalo přímo k srdci. Vyprávěli příběh, který jsem slyšel milionkrát, ale tentokrát mi to šlo do srdce, že Ježíš Kristus byl skutečný a že se vrátí, a celá ta vosková koule. Jakkoli to zní bláznivě, stalo se něco velmi dramatického. Šel jsem do přední části kostela, když mě vyzvali, abych „postoupil“ ve stylu Billyho Grahama, a modlili se za mě, ale znovu se nic nestalo. Dali mi Bibli, a když jsem se té noci vrátil domů, usilovně jsem se ji snažil číst.

​

Nikdo kolem nebyl, žádné emoce, žádná hudba, nic než ticho. Najednou se mi vlévalo do srdce a cítil jsem se, jako by mnou proudila přívalová řeka jako Niagarské vodopády. Byla to čistá láska. Trvalo to dlouho. Zároveň jsem cítil, jako by mě celý polili teplý tekutý med. Byl jsem obklopen tou úžasnou přítomností, silou a láskou, jako bych to nikdy neznal. Rozhodně jsem měl tu noc opravdové obrácení a vyvinul jsem nenasytnou chuť na duchovní věci. Bylo to jako být v nebi. Věděl jsem, že Bůh je skutečný a poslal svého Syna, aby za mě zemřel. Postupně se můj život začal měnit.

​

V roce 1994 jsem natočil své první hudební video s názvem Whosoever Will, což byla píseň, kterou jsem napsal.

Neměl jsem ponětí, odkud se ty peníze vezmou. Řekl jsem o tom velmi málo lidem
ale poštou mi byl zaslán šek na několik tisíc dolarů, který přišel právě včas.
(až na to, že se to producenta tak dotklo, že nakonec dělal projekt zadarmo). On
byl do té doby závislý na drogách, ale už ne! Jmenuje se Charlie
Herwig a on produkovali spoustu show pro hvězdy Nashvillu.

​

Poté jsem dostal příležitost dělat věci pro "The City of Hope" a měl jsem toho víc
příležitostí pracovat v Nashvillu, ale měl jsem pocit, jako by mi Bůh řekl, abych to neusiloval z důvodů, které nebudu rozebírat. V té době byl můj jediný bratr Robby, kterému bylo 28 let, právě zavražděn svým nejlepším přítelem a já jsem o tom napsal píseň s názvem „Somewhere Along the Way“.

​

Musel jsem se hodně učit v oblastech charakteru, odhodlání a kvalit, které bylo potřeba rozvíjet, protože jsem měl velké problémy. Měl jsem také velké ego, které potřebovalo pořádné pískování.

​

Následující detaily mého života jsou pravdivé a zní jako něco z kriminálního románu.

​

Můj táta byl zavražděn, když měl poměr (ženin manžel ho zastřelil), když jsem byl dítě. Moje matka byla vychována v ústavu, protože její matka zemřela, když jí bylo pouhých 9 let, na tuberkulózu. Poté, co moje máma ztratila mého tátu kvůli této jiné ženě, začala těžce pít a opustila mě, ale později mě našla přivázaného k postýlce, zanedbávaného a týraného. Myslela si, že mě nechává s někým, kdo se o mě postará. V té době mi byly tři roky a ona se nakonec znovu vdala. Zemřel, když mi bylo deset a moje máma se o 3 měsíce později znovu vdala.

Můj nový táta mi řekl, že jdu do Disney Worldu, a v pouhých 12 letech mě nechal v polepšovně. Bylo to naposledy, co jsem bydlel doma. Škola byla v Memphisu a tam jsem se naučil hrát na kytaru a klavír. Zní to jako skvělý hudební materiál!

​

To, že jsem šťastná, zdravá a při smyslech, je sama o sobě zázrak (se zázemím, které jsem měla). Věřte tomu nebo ne, hodně jsem toho vynechal, ale to je docela obsáhlý, ale stručný přehled života Mary Ripley Schwartzové alias Therese-Marie.

Mimochodem, Therese-Marie je moje potvrzovací jméno. Své kořeny má u sv. Terezie-Marie z Liseux, které říkali „malá květina“. Než jsem si uvědomil, co znamená jméno Therese-Marie.

Řeknu vám ještě jednu věc:

​

Seděl jsem na parkovišti ve svém autě a plakal nad smrtí svého bratra Robbyho, když ke mně Pán promluvil a řekl: „Podívejte se támhle na ty květiny“.

Neviděl jsem opravdu žádné květiny, spíš jako plácek vysokého plevele s nějakým fialovým výrůstkem trčícím nahoru. Bůh řekl: „Ty květiny jsou jako tvůj život,“ řekl: „Mám v tobě spoustu práce, ale podívej se dolů uprostřed těch květin. Uprostřed těch fialových květů je malá květina, která je jiná než všechny ostatní… a ta malá květina jsi ty!“

​

A tak jsem se běžel podívat na rozkvetlý plevel, napůl jsem si myslel, že se zblázním, a všechny květiny byly fialové. Odstrčil jsem je stranou, abych viděl, že dole uprostřed fialových květů byl malý růžový květ, přesně jak mi Bůh řekl. Řekl: "ty jsi ta růžová květina a budeš jiná než všichni ostatní, a použiju tě, abys ke mně přivedl lidi."

​

Následující týden jsem dělal hudbu v Six Flags a přišla mi dáma, kterou jsem nikdy nepotkal, a předala mi malý dárek. Byla to sbírka sušených květin. Netřeba dodávat, hádejte co? Byla to kytice fialových květů s jednou malou růžovou uprostřed. Nikomu jsem nevyprávěl příběh o květinách na poli.

​

Nevím přesně, co se mnou Bůh udělá, ale toto je můj příběh.

Jednu věc jsem se naučil _ jsou to malé věci, které jsou ve skutečnosti tím, na čem opravdu záleží.

Objetí -

Vlídné slovo -

Dárek

a jediné, co si s sebou bereme do nebe, jsou lidi!